Sněhurka a sedm Maďaříků

S Taizé jsem se setkala uz dříve,  když jsme na noci kostelů zpívali právě zpěvy z Taizé. Nijak blíž jsem se ale o tuto komunitu nezajímala. Proto letošní setkání považuji za svou první zkušenost s Taizé. A jsem tak plná dojmů u tohoto setkání,  že jsem se o tom rozhodla napsat článek. :-)

Poprvé jsem se o setkání dozvedela na celostátním setkání animátorů v Třešti. To by mohlo byt pěkný, říkala jsem si. Ale tím to končilo. Avšak s blížícími se Vánoci jsem v tom cítila čím dál větší příležitost. A když jsem na internetu viděla, kolik lidí ještě shání ubytování,  neváhala jsem a pustila se do vyplňování ubytovacího formuláře. Rodiče neprotestovali, dokonce souhlasili i s počtem hostů - 7 (původně jsem navrhovala 10). :-D A vzhledem k tomu, že mých 7 starších sourozenců nebydlí doma, s místem nebyl problém. :-)

Situace byla taková, že rodiče odjeli na Moravu a brácha taky někam pryč, takže jsem měla být s hosty sama doma. Trošku mě to vystrašilo, a to jsem ještě nevěděla, že to budou samí kluci. Ještě jsem mluvila s kamarádkou a říkala jí: ,,Hlavně, ať to nejsou Maďaři!" :-D Má zkušenost s nimi totiž byla taková, že moc neumí anglicky. Postupně mi začalo být hrozně líto, že jsem si na sebe ušila něco takového. O moc radši bych byla s přáteli v Příchovicích, nebo jinde.

Když jsem si pro kluky přišla, vypadali překvapeně - příjemně překvapeně. :-D Ne, že by mi to nelichotilo, ale pořád ve mě byla malá dušička. Obvzlášť když po příchodu ze sámošky nebylo slyšet nic jiného, než cinkání lahví s pivem. Radši jsem se ani nezmiňovala o tom, že mi ještě nebylo osmnáct.

Potěšilo mě, že většina z mých hostů umí výborně anglicky. Bála jsem se, že si budou vyskakovat, když je má na triku takové mládě. Ale kluci byli milí - pomáhali mi třeba i s nádobím, vynášením odpadků a tak. Samozřjemě ne všichni byli takhle skvělí - našli se i tací, kteří přijeli na setkání spíše na seznamku než kvůli duchovnímu zážitku. Ale nechtěla jsem v nich dělat velké rozdíly.

Říkala jsem si, jak to bude v pohodě, když ráno odejdou a večer v deset přijedou. Jak budu mít čas udělat milión věcí, které jsem nechávala právě na prázdniny. Opak byl pravdou. Už jenom samotné chystání snídaně, umívání nádobí atd. trvalo celé věky. Kluci ještě k tomu byli často dlouho do noci vzhůru, takže moc vyspaní jsme nebyli. Do Prahy na program jsem se s mými Maďary dostala asi tak dvakrát, což mi bylo hrozně líto.

Na Silvestra jsem pak většinu času, než kluci přijeli, trávila sama. Hodně dlouhou dobu mi zabralo vaření oběda pro nás všechny na další den. Bylo mi docela smutno, když jsem věděla, jak se jinde baví. Právě v tu chvíli mi zavolala kamarádka Eliška, se kterou jsem se strašně dlouhou dobu neviděla a neslyšela. Taky byla doma sama, učila se na zkouškové a bylo jí smutno. Strašně mě to potěšilo, nasmály jsme se spolu. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že všechno co obětujeme, nám bude vráceno.

Silvestrovské oslavy byly krásné. Společně s ostatními mladými ubytovanými v Litoměřicích a okolí, jsme slavili festival národů. Vždy se představili lidé z určité země s nějakou písničkou, hrou nebo jinou srandou. Takže jsme tam všichni dohromady (chorvati, maďaří, angličani, poláci, češi, němci a Bůh ví kdo ještě :-D) třeba zpívali a hráli něco naprosto ulítlého, co jsme vůbec neuměli. :-D Mí Maďaři si pak ještě šli prohlédnou noční město a do pěti do rána jsem jim chodila otvírat.

Co byl fakt gól, tak že jsem po těch krásných necelých třech hodinách spánku na Nový rok vstala a šla chystat snídani, abychom včas přišli na mši a našla jsem na stole vzkaz, který zněl asi takto:
,,Milá Lidu, protože zítra je v Praze odpoledne mše v našem jazyce, chtěli bychom spát do dvanácti. Omlouváme se, jsi zvána na maďarskou mši s námi. Sedm"
Docela sranda ne? Tak jsem si v klidu posnídala a odešla na mši.

Pátek byl den odjezdu mých hostů. Byl to taky nejkrásnější den celého týdne. Kluci si mě po snídani zavolali. Měli pro mě písničku, jako poděkování. Bylo to něco neskutečně nádherného. Všichni krásně zpívali. Potom mi hrozně mile děkovali slovy a dali mi nějaké dárky. Celé mě to moc dojalo. Ale přece bych neplakala před Maďarama, ještě by pak někde vykládaly, že Češky jsou přecitlivělé! :-D Nikdy mi nikdo nevyjádřil tolik vděčnosti. A přitom to pro mě bylo tak přitozené, starat se o ně. Ještě mi nechali krásný dopis, kde mi vyjádřili obrovskou vděčnost a lásku.

Závěrem bych chtěla říct, že tohle setkání mi zhatilo spoustu plánů. Vyčerpalo mě tak, že teď ležím v posteli se zánětem průdušek a 39° horečky. Zkomplikovalo mi celé prázdniny, kdy jsem mohla někde relaxovat s přáteli. Připravilo naši domácnost asi tak o kilo kávy a hromadu jídla. Ale přineslo mi úžasný pokoj do srdce. Takové štěstí v srdci, když něco obětujete pro druhé (i když je třeba vůbec neznáte), jindy nepocítíte. Přineslo mi nové, skvělé přátele. Kluci mi naprosto přirostli k srdci a už nikdy z něj nevypadnou. A věřte mi, že vidět takové hezké mladé kluky, jak chválí Boha je jedna z nejkrásnějších věcí na světe.  Tyto prázdniny se staly důkazem, že i v dnešní době si lidé stále mohou věřit (i když jsem se první dny v ložnici zamykala :-D). A i když se teď potím v posteli, cítím se moc a moc obohacena.

,,Kdo dává, je opravdu bohatý."

,,Navždy mi zůstane jen to, co rozdám."

 You are in my heart, guys. Forever.